S baloningem jsem začínal před mnoha lety. Moderní horkovzdušné balony létaly teprve 13 let a byly v plenkách. My se učili létat a výrobci hledali vhodné konstrukce a materiály. Balony vypadali podivně, ale létaly! A to bylo hlavní.

Měli jsme dlouhé vlasy, sen o svobodě, málo peněz, podivný režim a dobré počasí k létání. Svazarm nás mnohému naučil, ale také držel při zemi. Věděli jsme, kam se máme dívat a co říci. Co jsme neměli, byla byrokracie, ta ještě balony neznala a úředník se o balony nechtěl zajímat.

 

Pilot byl vrcholem řetězce od výrobce k balonu. Balony jsme si kontrolovali, opravovali a hýčkali. To dnes nejde. Dnes máme jako piloti svázáné ruce. Na balon téměř nesmíme šáhnout. Do tohoto řetězce byla vložena celá armáda lidí v nejrůznějších institucích. Service, Technický dozor, Státní dozor nad provozovateli, servisy, výrobci a k tomu totéž na Evropské úrovni. Tento systém si dal za úkol, aby létání bylo bezpečné. Ovšem balony nepadají a nehroutí se. K nějaké nehodě se musí pilot hodně snažit. Z toho důvodu jsem dnes držitelem již 11 průkazu, licence, oprávnění nebo jak se všechny ty dokumenty jmenovaly k létání s balonem.

 

To je důvod, proč se rád ohlédnu za svými začátky i začátky balonování. Otevřeli jsme úžasné dveře do ještě úžasnějšího světa. Létám od roku 1983 a jsem v údivu, že jsem svět ballooningu stále ještě neprozkoumal celý a je stále něco nového k objevování. Nemyslím jen to, že jsem mohl létat s horkovzdušným balonem, ale taky vzducholodí a plynovým balonem. Mám na mysli to, že jsem naučil i technické věci k vlastnímu servisu a technickému dozoru, připravit lety, které nejsou zcela obvyklé, vyrovnal jsem se s celou plejádou byrokracie a neztratil jsem se i v zahraničí.

A tak se těším, že se brzy společně podíváme na nějaký výlet mimo hranice všedních dnů. O naší účasti na Poháru Gordona Bennetta vás průběžně informuji, ale souběžně chystám také něco jiného a to si nechám na příště.