“Hele támhle letí záchod!” říká malý chlapeček mamince a nevěří svým očím. Maminka automaticky odvěcuje „To je nesmysl.“ On si ale trvá zarputile na svém a maminka se svěšenou bradou přestává po chvíli protestovat. Ale jak se tam dostal?

Kdo mě zná, ví, že létání balonem je moje srdeční záležitost. Létat balonem ale neznamená být jen pilotem. O balon je nutné se také starat a udržovat ho v kondici. Pilot se tak zároveň stává technikem, a když na to přijde, tak i opravářem všeho druhu. Když je toho všeho schopný, zjistí, že s balonem lze dělat i další věci. Třeba si vymyslí, že chce svému vzdušnému korábu přidat určitou zvláštnost, která není vyráběna žádnou továrnou. Důvodů, proč to dělat, může být více. Pro mě je to především výzva dokázat něco, co není standardní, běžné, což je často zároveň i výzvou technickou a někdy i společenskou. A tak jsem si jednoho dne vysnil, že místo koše pošlu do vzduchu něco trochu jiného, co všechny překvapí. První, co mě napadlo, byla mobilní toaleta. Dál už jsem se v úvahách ale nedostal. Tak silně mě ta představa pohltila. A to ne jen kvůli tomu, že slovo ‘mobilní‘ ji k tomu tak nějak předurčuje Přišlo mi to jednoduše dostatečně neobvyklé na to, aby to dosáhlo dojmu, který měla změna vyvolat – šokovat! Bylo tedy jasno.

Od představy k provedení ale vedla dlouhá cesta. V tu dobu jsem zároveň zápasil s předpisy pro nově vznikající Ultra lehké balony a nabyl jsem dojmu, že by to mohla být dobrá propagace těchto balonů. S tím ovšem nesouhlasilo vedení Letecké amatérské asociace. Měl jsem ale v ruce dohodu se sponzorem, takže nešlo couvnout. Musel jsem tedy hledat jiné řešení. A našel. S žádostí jsem se rozhodl zajít na Úřad pro civilní letectví a oznámit stavbu letadla v kategorii Experimental. Zpracovali jsme projektovou dokumentaci, doplnili ji výpočty a počítačovými simulacemi a navrhli program zátěžových testů. To vše jsme předložili úřadu ke schválení. Po doplnění jsme zelenou souhlas a pustili se do úprav.

Brzy jsme byli připraveni a začali testovat. Testů se zúčastnili i technici úřadu. Vše probíhalo bez problémů, až do okamžiku, kdy jsme toaletu zatížili předepsanou zátěžovou hmotností, cca 500 kg, a zdvihli do vzduchu. Nejprve všechno vypadalo dobře. Technik úřadu byl spokojen. Následně se ale pokusil otevřít dveře budky, která visela ve vzduchu, jelikož ho zajímalo, jak se chová “náklad” uvnitř budky, když v tom na něj dveře toalety vypadly. Dodatečně jsme zjistili, že technici při sestavování nové toalety pro náš let zapomněli vložit distanční kroužek do závěsu dveří. Vše bylo ihned opraveno a nová zkouška dopadla podle očekávání na výbornou. Dostali jsme povolení k záletu. Ten jsme provedli v květnu 2019 a získali osvědčení letové způsobilosti. Úspěšně jsme tak ukončili maraton návrhů a zkoušek a nic nám už nebránilo provést několik tréninkových letů.

Koronavirus naše úsilí ještě trochu přibrzdil, ale s týmem jsem vše i s podporou TOI-TOI překonali a završili vzletem z Pelhřimovského náměstí v rámci akce Rekordy v karanténě, za který jsem si navíc připsal další zářez na pažbu flinty jménem Česká kniha rekordů. Splnil se mi tak další z bláznivých nápadů a potvrdil tak i úsloví „kde je vůle, je i cesta.“

Experimentování zdar!

 

Honza Smrčka

pilot – matador a nadšenec do létání