"V žádném případě nepoletím, mám strach z výšek!” Tak zní často reakce z úst žen, když jsou pozvány na let horkovzdušným balónem. Já reaguji vždy stejně, “to je normální, že máte obavy. Jste žena a jste zodpovědnější než my muži. My si klidně přijdeme o život v nějaké nesmyslné válce, v závodě automobilů nebo při výstupu na horu. Obava z výšky je přirozená, ovšem garantuji Vám, že v balónu budete vše vnímat zcela jinak. Téměř všechny ženy vstupují do koše balonu s obavou, třebaže u mně zastíranou. Během prvních minut letu ale s hrůzou zjistí, že se nic neděje, následně přijdou na to, že je to příjemné a nakonec je nemůžeme dostat z koše.”

To asi nejlépe dokládá příběh, který se mi před nějakým časem stal. Pán koupil své manželce letenku i přesto, že věděl, že se výšek bojí. Věděl také ale, že let balónem je úžasný zážitek. Letěl s námi na firemní akci. Proto se rozhodl, že tenhle zážitek musí své paní, kterou měl hluboce rád, dopřát. Chápal, že je před ním složitý oříšek. Když mi volal a situaci mi popsal, dohodli jsme se, že dorazí na místo startu a já budu předstírat, že máme zrovna volné místo v koši. On ji tam posadí a než se naděje, poletí.

V den odletu vše začalo tak, jak jsme se domluvili. Právě když jsem ohříval vzduch v obalu balonu, objevili se s ženou na cestě. Loudavě se blížili ke koši. Mezitím se balón pomalu a neochotně stavěl do své pozice. Začal jsem kontrolovat, zda je vše v pořádku. Došli až k nám a bylo slyšet jeho paní :” Karle, neříkej mi, že jsme vstávali v půl čtvrté, abychom se pod Karlštejnem podívali na nějaký blbý balon!” Věta měla břink a jasné sdělení, ale okolo nás proletěla bez zjevného účinku. Pán pokračoval až ke mně a jako by nic se zeptal, “nemáte volné místo?”

“V koši?” dělal jsem překvapeného.

“Ano, mohli bychom s Vámi letět?” Paní se zmocnila nervozita a úžas, které vystřídala hrůza a běs. “Nikdy!!!” Zaznělo rezolutně.

“Ano, myslím, že jednoho z vás, bych vzít mohl,” odvětil jsem.

Muž se otočil na svou paní. Ta pochopila, že padla do léčky a zmizela ve voze, ve kterém přijeli. Až ke mě bylo slyšet bouchnutí dveří a uzamčení zámků. Pán se opět otočil, tentokrát ke mně. Jeho výraz a pokrčení ramen bylo více než výmluvné a jeho tázavý pohled na mě jasně volal "co budeme dělat?! Nakonec to chtělo jenom čas. Chvilku. Po krátkém vyjednávání se auto otevřelo a pak už nic nebránilo, abychom se vznesli do vzduchu.

Sledoval jsem dámu po očku. Kontroval jsem, zda je vše v pořádku. Bylo zřejmé, že obavy spíš rychle než pomalu padaly k zemi. Začala se usmívat, dokonce celkem zřetelně, a pak nahlas řekla “promiňte, to by byla škoda o tohle přijít.“ Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, dostal jsem malou pusu na tvář. Byla unešena. Do konce letu se už jen němě kochala pohledem do krajiny. Pak přišlo přistání a shledání s manželem, které bylo třešinkou na tomhle trochu intrikářském, ale o to šťastnějším příběhu o boji s domnělým strachem z výšky v balónu. Musím přiznat, že jsem to pánovi i trochu záviděl. Ve vteřině ve mně ale převládl pocit spokojenosti z vykouzleného úsměvu na tváři a dalšího spokojeného cestujícího.

Tenhle příběh mě tak opět utvrdil v tom, že strach z výšky se umí rozplynout rychleji než mraky na obzoru. A tak pokud je tohle i váš případ, nechte obavy z výšky doma a přijďte si k nám do koše pro parádní zážitek.