Posadit balón na velkou louku nebo pole, to zvládne s trochou cviku i pilot-začátečník. Když je ale jediná dostupná přistávací plocha pod košem náměstí nebo autobazar, to už chce mít létání v paži.

Zjednodušeně řečeno, existují dva druhy terénů, nad kterými balóny létají, rovinaté a kopcovité. Ty druhé zmíněné slibují vzdušným pasažérům většinou atraktivnější podívanou. Pro pilota ale znamenají větší výzvu. A to nejen co do výběru vhodného startovního bodu, ale především naplánování trasy a místa přistání. Svoji roli zde totiž sehrává proměnná s velkým „P“. Tou je počasí a s ním spojené povětrnostní podmínky – především tedy vítr, jeho teplota a směr, které se liší v jednotlivých výškových hladinách. Lze je sice předpovídat, ale v praxi se nakonec může stát cokoliv. A tak když přijde neočekávaná změna podmínek v rovinatém terénu, pilot poměrně jednoduše zanalyzuje situaci a v případě potřeby zamíří na jednu z mnoha přistávacích ploch kolem něj. V kopcovitých a zalesněných oblastech je to ale podstatně větší “vzrůšo“.

Jedním takovým příkladem je s množstvím údolí, řek, lomů lesů a pohoří Karlštejnsko. Tam si pilot jasně musí říct, kam letět chce, ale hlavně kam určitě letět nechce a vyrážet pouze za příznivé předpovědi, což je jednou z našich garancí. Nicméně i počasí dokáže být náladové, a tak když jsem jednou při soukromém letu vzlétl za slabého větru směrem na sever od Karlštejna, netušil jsem ještě, kde nás vítr přinutí dosednout na zem. Náš balón byl kradmo unášen nad kopcovité zalesněné oblasti. Po 40 minutách letu bylo pomalu potřeba přemýšlet nad místem přistání, ale v nabídce byly jen lesy a kopce. Mysl i tvář jsem zachovával klidnou a dál popisoval krásy okolí blízkého i vzdáleného. V nedalekém lese jsem si mezitím vybral jednu z cest a stočil balón nad ni. V duchu mi lítalo, že si cestující tohoto soukromého letu přáli zažít něco nestandardního, něco vzrušujícího. Tušil jsem, že jim přání brzy vyplním. Pozvolna jsem se přiblížil nad les a zaplul s balónem mezi stromy, kde se pomalu a ladně složil. Hladké přistání. Slavnostně jsem pasažérům oznámil, že můžeme vystupovat. Když jsme kráčeli pěšinou z lesa k odvozu, který na nás již čekal, aby nás transportoval na místo startu, osádka balónu si teprve uvědomila, že už jsme dosedli na zem. „To ale nebylo úplně běžné přistání, ne?“ ozvalo se do ticha. „To máte pravdu, běžně do lesa nepřistávám,“ odvětil jsem.

Jindy zase vítr takřka foukat přestane. To nemusí znít nijak nebezpečně, ovšem bez větru není pohybu. A tak většinou přistáváte na místo, nad kterým zrovna levitujete, což může být louka, střecha, ale i třeba Karlovo náměstí. Tam se mi podařilo koš poměrně lehce usadit a vyvolat tak poměrně velké pozdvižení. Když to byl ovšem autobazar, s prostorem to už bylo horší. Tehdy jsem opravdu neměl na výběr a tak jsem začal směřovat balón do uličky mezi auty. Trefa! Koš jsem zaparkoval přesně. Prodejci autobazaru ovšem z počátku mnoho pochopení pro nadšení, které po přistání zavládlo, neměli. Asi se jim ale nebylo co divit. 1500 metrů čtverečních balónové plachty jim vyselo nad jejich mazlíky a pomalu se začalo snášet k zemi. A tak ochotně a svižně přidali ruku k dílu při její skládání. Plachtu se nakonec podařilo skoro celou složit do uličky všichni tak vzali naše přistání sportovně.

Ač jsem takových přistání během tisíců letů od roku 1984, kdy jsem začal létat s balónem, nezažil málo, jsou to spíše ojedinělé situace. Z pohledu vzdušného pasažéra je ale bez pochyby dobré vědět, že když už nastanou, má jeho osud v rukou někdo, kdo ví přesně, co si počít. Při výběru letu je tedy vhodné brát ohled nejen na váš rozpočet, ale také na to, kdo let povede. My se balónovému létaní věnujeme již přes 30 let, a tak svůj vzdušný zážitek svěřujete do rukou matadorů balónového létání (nejen) v Čechách.