Mám za s sebou let s párem v důchodovém věku.

Přišli v příjemném rozpoležení, v očekávání něčeho, co neznají. Drželi se ruku a úsměv jim hrál na tváři. Přivítali jsme se, řekli si, jak by let a příprava na něj měli probíhat.

"Na co se těšíte?"

"Nevíme."

To nevadí, proběhli standartní procedury, nastoupili a hned jsme byli ve vzduchu. Paní poznávala některé obce ze vzduchu. Jako mladá doktorka zde působila. Před letem jsem je upozorňoval, že nám nebude zima. Odložila teplé bundy a byli rádi, že nefouká vítr. 

"Letím stejně rychle jako on."

Brzy se uklidnily, protože anomální chování balonu nepřineslo žádnou z očekávaných katastrof, jen balon klidně plynul po obloze. Vystoupali jsme hodně vysoko, přes jeden kilometr nad mořem a kochali se pohledy po okolí. Jejich foťáky zaznamenávali atmosféru rána a unikátní pohledy. Praha v dohledu, dominanta vysílače Cukrák, údolí berounky s odlesky řeky, naopak mlha nad Vltavou. Sluníčko, romantika a radost nás hřáli u srdce. Naše povídání rušil jen občasný plamen hořáku. Tetín připonal Keltská opida a živé oběti, včetně svatořečené Ludmily, ikdyž ta byla křesťanka.

Čas ubíhal velmi rychle a my se blížili k Litni, která díky minulým, tak i současným majitelům, je pevně spjatá s Národním divadlem a uměním vůbec. Přistáli u zdejšího památníku operní pěvkyně světového významu Jarmily Novotné. Zastavili se u něj a krátce rozjímali. Čas se zastavil ...

 

Vrátili jsme se na Karlštejn, kde byli ubytováni a rozloučili se.

Po pár dnech mi emailem přišly fotky. přinesly vzpomínky na milé pasažéry a příjemný čas.

Děkuji Vám, je hezké dávat radost lidem, kteří ji vidí a já jsem rád, že je vás většina. To je to, co mně na létání baví.