Chystáme balon k letu, tentokrát asi 60 kilometrů od Melbourne. Kolem je opět tma. Najednou se mi vybavuje vzpomínka na náš soutěžní let v rámci Poháru Gordon Bennetta, což je takový Dakar v rámci balonového létání. Tehdy se vedle nás na švýcarské pláni chystali k letu v šerosvitu takřka zapadlého slunce Australané vedení pilotkou Ruth Wilson.

Nyní je ale před východem a my startujeme. Jsme poslední mezi asi 11 balony. V údolí vidím mnoho vinic a okolní kopce jasně rámují údolí. Na opačné straně, než vystupuje z obzoru sluníčko, začínají trčet melbournské mrakodrapy. Musím si je ale spíš domýšlet, zatím je opravdu šero. Jak stoupáme, balony se rozprchnou na všechny strany. Slunce už jasně dominuje východu a varuje, že dnes si dá záležet, aby bylo teplo. Zatím je ale příjemné. Všichni jsou v bundách, někteří s rouškami, někdo i v čepici. Já, pamětliv toho, že u nás je okolo nuly a občas i sníh, jsem oblékl kraťasy. Vypadám divně, ale zima mi není. Kochám se pohledem na okolí, vinice, koňskou dráhu s cvičištěm, dálnici, řeku a kopce. Pokouším se zorientovat. Po chvíli sám sebe zarážím, nechci se nechat rozptylovat profesní deformací a dál už si let jen užívám.

Místní piloti jsou opravdu mistři, moc se mi to líbí a dělím se o to s ostatními pasažéry. I oni najednou oceňují jejich umění. Let se chýlí ke svému konci. Na začátku jsme se rozprchli do všech stran, na konci se opět scházíme společně na jedné louce, kousek od místa srazu. Vezou nás zpět, probíhají obvyklé ceremonie a s pocitem nadšení se vracíme mezi mrakodrapy. Byl to dech beroucí zážitek!

Následně odjíždím z Melbourne, ze státu Victoria a přejíždím celou Austrálii. Když se vracím z pouště do civilizace, zjišťuji co je nového. Otevírám Facebook a jedna z prvních informací, kterou čtu je článek od Ruth Wilson. Je tam fotka z našeho letu z poháru Gordon Bennetta. Vidím náš balon, je to ten žlutý s českou vlajkou. Náhoda? Nevím. Rozhodně však milá vzpomínka.