Postupně jsme poznávali další a další města a s nimi další a další lidi. Poznávali jsme i zdejší krajinu. Bylo pro nás zvláštní to, že jsme v podstatě nepotkávali lesy, pole nebo vesnice. Lidé bydleli v jurtách a kočovali krajem. Proto nepotřebovali silnice, sídla, rozvody vody, energie nebo odpadu. Žijí v souladu s přírodou a mají minimální nároky. Přesto i je “dohnala” civilizace. U jurt se objevily terénní vozy, elektrocentrály a satelitní talíře, v jurtách televize a v rukou mobily. Tyhle moderní vymoženosti znamenaly, že nás lidé poznávali. Spíš tedy balon a s ním i nás. Sbíhali tam, kde jsme přistáli a nadšeně s námi balili balon. Bylo to až dojemné.

Vlastní lety měly také svá úskalí a krásu. V první řadě jsme nesehnali místní letecké mapy a mapy vůbec. Na letišti nám řekli, že si můžeme létat, kde chceme. Trochu mi zatrnulo, že tohle je oficiální informace od řízení letového provozu a nezbylo, než se jí držet. Jednou nám místní řekli, že nedaleko odsud je letiště. Dokonce vojenské. Vydali jsme se tam. Brzy jsme uviděli klasickou výstavbu z dob komunismu s typickým vojákem, vrtulí a pěticípou hvězdou. Taková letiště stála v Polsku, u nás, Maďarsku a vlastně všude za Železnou oponou, takže logicky i tady. Brána byla prázdná, vjeli jsme na dráhu, ale nikde nikdo. Jen pasoucí se krávy, ovce a jiná domácí zvířata. Letadla stála srovnaná na stojánce, kousek dál zabezpečovací technika. Vše připravené, ale lidé chyběli. Dojeli jsme k řídící letové věži. Ani zde nikdo nebyl. Vrátili jsme se po trávě k hangárům a pátrali po armádě. Konečně se otevřeli dveře. Vyšel muž. Loudal se k nám.
“Kde je řídící létání?” ptáme se, když dorazil.
“Není tu.”
“Budete létat?”
“Ne.”
“Nebude vám vadit, když tudy poletíme s balonem?”
“Ne. Ale tudy to nepůjde.”
“Proč?”
“Zkuste to jinde. Je tu místa dost.”
“Je tu velitel?”
“Ano.”
“Můžeme s ním mluvit?”
“To jsem já.”

Poměrně složitě jsme se dopátrali toho, že vlastně není velitel, ale pasák toho dobytka. Vojáci, ruští vojáci, odjeli před 20 roky a aby se letiště nedalo používat, podminovali jej. On to tu střeží a dobytek se podílí na odminovávání. Zamrazilo nás, když ukázal na dva nedaleké krátery. Při příjezdu jsme jeli přímo okolo nich.

“Kudy se vrátíme?”
"Jeďte tudy, kudy jste přijeli.” řekl moudře a odešel.

Všechno nakonec dopadlo dobře a my jsme mohli pokračovat dál.

Během dalších cest jsme se potkali s gigantickým monumentem Chána Džingise. Byl z kovu a nepředstavitelně obrovský. Spolu s návštěvníky jsme vstoupili do přední nohy. Výtah nás vyvezl tam, kde začíná koni krk, abychom mohli dojít k poklopci vojevůdce. Pokračovali jsme následně zpět šíjí zvířete a po schodech na krku došli až k hlavě. Úchvatný výhled. Vrátili jsme se zpět k balonu. Balon byl v plné své kráse tak maximálně ke kolenům jezdce. Něco tak obrovského jsem ještě neviděl.

Hlavou mi pořád lítalo, že nemáme mapy. Ale k čemu mapy! Vždyť tu nejsou ani silnice, jen volno a prázdno. Ani les, nikde nic. Po startu jsem tedy vždy vystoupal hodně vysoko, abych měl představu, kam letím a jaké to tam bude. Pomalu jsem ztrácel ostražitost, protože to bylo vždy velmi jednoduché. Jen tady kopce s mírným převýšením, támhle zase step, step a jenom step. Přesto … držel jsem se toho, že musím být pozorný. Jednou jsem vzlétl a z výšky asi 1 500 metrů nad terén nešlo nevidět linii, která přetínala dráhu našeho letu. Byla naprosto rovná a zatočila jen okolo kopce. Nebylo pochyb, je to železnice.

“Před námi je železnice. Máte představu, kde ji přejedete?” volám vysílačkou naše doprovodné vozidlo.
“Počkej. Zeptáme se … už vědí, jde to přejet.”
"A kde?” ptáme se.
“Říká, že na jih od nás.”
“Jak je to daleko?”
“Počkej … už to máme, oni říkají že asi 150 km a na druhou stranu tak 170.”
“Aha.”

Neváhal jsem ani vteřinu, bleskově odpustil vzduch a klesal tak rychle, jak jen to šlo. Podařilo se mi přistát 50 metrů od železničního náspu. Vypadalo to, že se ještě ten den najíme.

Takové je už létání v Mongolsku. Následně dostáváme zprávu, abychom se vrátili zpět. Komunistická reklama s balonem zabrala a mají už přes 50 % preferencí. Začaly volby a komunisté jsou jasné jedničky. Rychle balíme balon a posíláme jej domů. Výsledky voleb? Ostatní strany dostaly celkem 5 %. Lidé si následně uvědomili, co provedli a vyšli do ulic. My odlétáme domů na křídlech Aeroflotu. Doma se dozvídáme, že bylo vyhlášeno stanné právo a ve středu došlo k politické dohodě. Komunisté se spokojili s 50 % a ostatní si rozdělili zbylých 50 % podle jakéhosi klíče. Lidé se vrátili k běžnému životu. My si oddechli a prohlédli fotky. Mongolsko je opravdu úchvatné.