Zvědavost a touha poznávat nepoznané je motorem většiny cest, krátkých i dalekých. Jak těmto dvěma koním byť jen o píď popustíte uzdu, vezmou vás na zběsilou jízdu. I já tuhle uzdu povolil a nechal se zlákat k cestě za poznáním. Tím balonářským. A když poznávat nepoznané, tak proč nezačít od toho nejvzdálenějšího? Tak jsem tady, v Austrálii. V zemi, kterou mám spojenou hlavně s Krokodýlem Dundee a AC/DC. Vím ale, že se tu také ve velkém pěstuje balónové létání. A to si nemůžu nechat ujít!

Přistávám v Melbourne, městě obtočeném kolem Zálivu prince Filipa s populací čtyřikrát větší než Praha, turisty a příležitostné pracovníky nepočítaje. Centru tu vládnou mrakodrapy, několik parků, muzea, přístav a sportoviště, spousta sportovišť. Před odletem jsem si Melbourne zvědavě projížděl na mapách a zkoumal, odkud by se dalo vzlétnout, kudy letět a kde by se dal balón posadit zpět na zem. Viděl jsem i videa z letů. Tak do toho, ukažte se!

Pod závojem pomalu ustupující noci se sjíždíme na místě s ostatními pasažéry. Je nás více než 100 a je tu celkem slušný průřez rasami i národnostmi - Asiaté, Indové, Arabové, černoši, ale i Evropané. Hlásím se organizátorům a dostávám visačku se jménem našeho pilota. Chvíli čekám. Pak přicházejí jednotliví piloti. Dav se hrneme k nim. Vedou nás k autobusu a brzy jsme na místě vzletu. “Zde, počkejte,” zavelí a začnou připravovat balón. Během toho k nám přichází jeden z mládenců z doprovodu a dává nám poučení před letem. U nás to dělá pilot. Za ranního šera vzlétáme z nějakého parku. Kde je centrum zatím netuším. Závoj tmy se líně ale jistě zvedá a po chvíli je zřejmé, že zubatá silueta obzoru jsou mrakodrapy, ke kterým se zvolna ale jistě blížíme. Letíme na jihovýchod. Pilot nás neomylně vede do centra směrem k zálivu. Vybavuji si, jak vypadá přístav a hned mi spíná hlava a hledá vhodné místo pro přistání. Okamžitě ji zastavuji. Tentokrát to není moje starost. Mohu se jen kochat a fotit. A to také vzápětí dělám.

Mrakodrapy jsou na dosah. Člověk má pocit, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich. Slunce již září v plném lesku a já se začínám celkem dobře orientovat. Tohle je ulice, kde bydlím. Poznávám i budovu hotelu. Jsem nadšen! Tohle si musím užít. Když jsem stál dole na ulici a díval se nahoru, byl jsem ohromený velikostí mrakodrapů. Teď mi připadají jako lego. Koukám na hodinky, letíme už 40 minut a jsme nad centrem. Už zase zbytečně pilotuji. Pilot stoupá a obrací směr. Po chvíli jsou pod námi jen rodinné domy a my klesáme. Vypadá to, že budeme přistávat. Ale kde? Už bych toho měl nechat. Nad stromořadím pilot vypouští vzduch z obalu a balón klesá. Pak přitápí a jsme na zemi. Přistál “na kapesníčku”. Mrkli jsme na sebe. Tleskám a mezinárodní posádka mně nadšeně následuje. Vedle nás přistávají další tři balóny. Jak se sem vešli je obdivuhodné. Jsou fakt dobří! Pomáháme s balením a nadšení se vracíme na původní místo, kde jsme se sešli.

Let trval hodinu a 20 minut. Pro mě ale jako by během letu čas neexistoval. Parádní zážitek. Piloti odvedli skvělou práci. Nezbývá mi než pogratulovat a být vděčný, že jsem se zase mohl něco přiučit. Proto jsem sem přece přijel, vzpomínáte?