Balonová fiesta v Albuquerque je opravdu Mekka Ballooningu. Je největší, nejstarší a americky úžasně dokonalá. Proto sem musí každý balonář. Tenhle svátek se pořádá vždy ve stejném termínu - první celý víkend v říjnu.
Americké Nové Mexiko je jeden z nejmladších států unie. Toto území původně patřilo Španělsku, pak nové republice Mexiko. Následně se severní části Mexika začaly přidávat k USA, které nabízely rychle se rozvíjejícím státům lepší ekonomickou perspektivu a politicky stabilnější sytém, než tehdy měly. Připojila se Kalifornie, následně i Arizona, ale území mezi ní a Texasem, rovněž svobodným a nezávislým státem, zůstalo Mexickým. Drobným a chudým farmářům i indiánům bylo jedno, co se děje okolo nich. Sjíždějí se sem desperádi z USA. Tady na ně šerif nemohl. Situace ze Sedmi statečných byla na denním pořádku. Ohrožovalo to Americkou emancipaci a jurisdikci.
Ta země nebyla nijak důležitá, přesto bylo jen otázkou času, kdy bude nutné situaci vyřešit. Nakonec se dohodly USA a Texas na společné vojenské akci. Celkem jednoduše obsadili prostor, kterému vévodila poušť a vysoké pohoří. Zemědělcům pořádek vyhovoval a indiáni, tak zvaní Pueblané dostali ochranu v podobě rezervace.
Hlavní město se jmenuje charakteristicky westernově - Santa Fe. U něj pramení velká řeka, které dali jméno Rio Grande. Jižně je Albuquerque. Město založili jako přechod přes řeku na stezce z východu, ze které se poté stala legendární Route 66. Poslední městem při cestě na západ bylo Amarilo v Texasu a další Phoenix v Arizoně a pak? Pak už jen město andělů - Los Angeles. Tam táhly davy námezdních dělníků a zlatokopů a Albuquerque jim dávalo oddech, zásoby a trochu rozptýlení na složité a dlouhé cestě.
Koncem 60. let minulého století vznikla právě zde skupina balonových nadšenců. Jejich lídrem byl Ben Abruzzo a jejich znakem dvojhlavá orlice Rakouského mocnářství po Habsburkovi hraběti Albuquerque. Tato skupina zapsala nesmazatelně sebe i ballooning do světových dějin. V roce 1971 uspořádali první Mistrovství světa horkovzdušných balonů, v roce 1976 se s balonem Double Eagle (dvojhlavý orel) neúspěšně pokusili o přelet Atlantiku. V roce 1978 se to s vylepšeným balonem Double Eagle II již povedlo! A jejich stopa v historii tak byla otištěna. Stát Albuquerque si vzal dokonce balon jako státní symbol. Ale ani potom neusnuli na vavřínech. Každý rok pořádají další a další vzpomínkové setkání na ono první světové mistrovství. Jako název použili slovo Fiesta (ze španělštiny - slavnost) a tím určili, jak se budou na celém světě nazývat setkání balonářů. Takže cítíte, že je pravda balonářské tvrzení: “Pokud jste nebyli v Albuquerque, jako byste nežili”. Musel jsem tam!
Fiestu jsem zažil v roce 1996 a 2001. Obě měly své kouzlo. V roce 1996 se sjelo nejvíc balonů v historii - přes 1000. Já měl startovní číslo 924 a dvakrát jsme se zapsali do Guinnessovy knihy rekordů. První byl celkový počet zúčastněných balonů a druhý počet odstartovaných balonů za hodinu - asi 620 a já byl mezi nimi. Sice omylem, ale byl. Rok 2001 byl poznamenán teroristickým útokem na Dvojčata World Trade Centra v New Yorku 11. září. My jsme předali balon na letišti k transportu do centra soutěže 10. září. O den později, 11. září jsme odjeli do Hranic na Moravě. Philips zde otevíral fabriku na výrobu obrazovek. Byla to velkolepá slavnost a my byli s balonem jednou z atrakcí. Místa pro balon bylo málo, foukal celkem silný vítr a my měli plné ruce práce, když nám někdo zavolal a řekl nám o tom, že nějaké letadlo narazilo do domu v New Yorku. Myslel jsem, že jde o nějakého neumětela nebo šílence s Cesnou. Nevěnoval jsem tomu pozornost, měl jsem jiné starosti. Pak zmlkla hudba a za chvíli přišel pořadatel oznámit, že program byl předčasně ukončen kvůli té nehodě s letadlem. Začal jsem tušit, že to asi nebyla Cesna. Sbalili jsme balon a odjeli na hotel. Pustili jme televizi a spadla první věž centra. Podívali jsme se nechápavě na sebe. Chvíli jsme seděli bez hnutí a beze slova. V tichosti jsme se sbalili a jeli domů.
V autě jsme poslouchali zprávy. Nebylo moc co říct. Dozvídali jsme se, že letecká doprava byla úplně zastavena, všechny akce byly zrušeny. Včetně Mistrovství světa horských kol, které bylo asi o čtrnáct dní později v Novém Mexiku. Takže máme po ptákách? První, co jsme zkusili, bylo zjistit, jak jsme na tom s balonem. Byl na cestě a nelze jej vrátit. Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno letěl s vysokým úředníkem Americké ambasády českého původu. Sešel se mnou. Slíbil pomoc. Na místě vytočil telefon Madeleine Albrightové, bývalé ministryně zahraničních věcí USA. Poznamenal jsem si její číslo a ujistil jsem ho, že budu volat jen v době nejvyšší nouze. Ona mu také sdělila, že si myslí, že se Fiesta uskuteční. Paráda.
Za týden jsem odletěl na Floridu. I tenhle let měl svou atmosféru. Při nasedání do letadla v Paříži vybuchlo něco v odletové hale, kus od nás. Okamžitě byla na místě spousta policajtů, vojáků a dalších ozbrojenců. Vystoupili jsme z letadla a čekali, co bude dál. Provoz na letišti se na několik hodin zastavil. Třikrát nás nechali nastoupit a třikrát nás doslova vyhnali ven. Po asi 4-5 hodinách naše letadlo odletělo. Nad New Yorkem kleslo do výšky asi 6000 metrů a zřejmě v přistávací konfiguraci jsme prolétali rychlostí okolo 300 kilometrů za hodinu nad New Yorkem a Washingtonem. Náklon letadla byl značný a jeho pohyb a výšku jsme mohli sledovat na obrazovkách. V uličkách stáli agenti s rukou pod sakem a pozorně sledovali každý náš pohyb. Za Washingtonem letadlo začalo nabírat rychlost a výšku. Strážci si šli s úlevou sednout. Letušky vyrazili mezi nás a bez ptaní rozdávali panáky v množství jaké kdo snesl.
Přistáli jsme v Miami na téměř liduprázdném letišti pod vlivem událostí a alkoholu. Bylo na nás hodně znát, že nemáme chuť na ty trapné otázky s úředníky imigrační i celní kontroly. Evidentně měli informace o tom, co jsme prožili. Klidili se stranou. Za chvíli jsme měli bagáž a rodiny a známí si nás rozebrali. Miami opět upadlo do mrtvolného klidu.
Vytanula mi na mysl vzpomínka na přílet na Fiestu v roce ‘96. Tehdy jsem přistál v Los Angeles a hledal cestu do dalšího letadla do Phoenixu, kdy v tom se mne ujala řeka nadšení a zábavy, která křičela a hnala se jedním směrem. Oblečení těch “výtržníků” jasně prozrazovalo, že patřím k nim. Na nic jsem se neptal a dotekl do letadla, které jsem hledal. Byl to divoký let, ale letušky měli pochopení. Ano, takhle má začít svátek Ballooningu. Teď jsem ale na míle daleko od epicentra v okolnostmi nezvykle zmrazeném Miami.
Na letišti mne vyzvedli známí a odtud jsme jeli autem do Nového Mexika. Kus po Route 66, to jsem si nemohl nechat ujít. Na odpočívadlech v Texasu jsem viděl místa pro rožnění. Koupil jsem maso a uhlí a uprostřed pouště se založil oheň. Výborný stejk byl na dosah. Ještě jsem nevyndal maso, když přijeli hasiči a policie. Pustili plný proud vody na mně i na “požár”. Stačilo jen otevřít kohout a vše odlétlo do pouště. Já málem také. Bylo by po všem. To ale nestačilo, vyprázdnili celou nádrž. Trvalo to asi půl hodiny. Během té doby jsem ztratil nejen řeč, ale i schopnost mluvit a rozumět anglicky. Naštěstí tu byli mí známí. Dlouze spolu hovořili, pak odjeli hasiči a nakonec i policie. Prý nás chtěli zatknout, že jsme chtěli podpálit poušť ... tady by nám nepomohlo ani zázračné telefonní číslo. Pak se objevilo Amarilo a nakonec i Albuquerque.
Pokaždé mně ohromila dokonalá organizace Fiesty. Armáda dobrovolníků, ochotných pomoci, poradit, pochopit, co se od nich očekává, a udělat přesně to. Několik měsíců zpět jsem dostal knihu (rozuměj obsáhlou přihlášku), kterou jsem následně vyplnil a poslal zpět. Nyní jsem v obrovském stanu. „Jméno?“ ptají se mě. „Moment. Zde!“ Předkládám doklady a dostávám kartičku a pár věcí v tašce. Jdu dál a vybavují mně fůrou dalších věcí, jmenovitě dostávám pilotní bundu, nůž, poukaz na plyn, vstupenky na různé akce, program, visačky pro všechny členy týmu, slevové kupony a obrovskou spoustu dalšího, ani nevím čeho. Pak se jedeme ubytovat a hurá pro zbytek týmu na letiště. V plné síle si pak jedeme vyzvednout balon.
Už se nemůžeme dočkat, až se dotkneme oblak. Ale o tom hned v dalším díle tohoto článku zde.
