Byla by škoda začínat od prostředka. Pokud jste ještě nečetli úvodní díl, tady je:

• 1. díl čtěte zde

 

Albuquerque je velké asi jako Praha, ale má jen 600 000 obyvatel. V něm si představte park, uprostřed něhož je asi 6x větší plocha, než je Letná! Dnes už na ní startuje “jen” 750 balonů. To je více, než je v Čechách, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rakousku, Rumunsku, Bulharsku a Itálii dohromady. A stejně se tam nevejdou. Proto startují v několika vlnách.

A ale to není vše. Když jedeme na start, je tma. Nad námi již létají balony. Říká se jim “Down patrols”. Vzletová louka je na jedné straně města. Na druhé je mezinárodní letiště, podobné jako u nás Letiště Václava Havla. K němu všichni směřují, takže lze přistávat pouze ve městě opodál. Umíte si asi představit, jak jednoduché je najít ve městě vhodné místo pro přistání. V úvahu přichází park, stadion, staveniště, nebo parkoviště u supermarketu. Jeden pilot si dokonce vybral místní věznici. Nutno podotknout, že od té doby je věznice označena jako zakázané místo pro přistání. Inspiroval dokonce i jednoho vězně. Ten si objednal balon pro jednoho i s láhvemi naplněnými plynem. Ovšem dozorci mu jej jen ukázali a zabavili.

Také vám jistě dojde, že když jste konečně našli vhodné místo pro přistání, bude vhodné i pro další balonáře, takže je nutné si pospíšit s balením balonu. Hrozí totiž, že vám na balonu někdo přistane. S přibývajícími přistáními je pak nouze obrovská. Jeden pilot kupř. přistál před tratí. Balon se položil přes koleje a než ho stihli začít skládat, vlak jim ho nekompromisně rozpůlil. Dobré je, že se nikomu nic nestalo, i když balon byl k vyhození.

Při vzletu je okolo vás obrovské množství balonů. Hrůza je, když fouká slabý vítr a balony se líně vlečou vpřed. Musíte se soustředit, abyste při stoupání do někoho nenarazili, nebo aby někdo nenarazil do vás. Když už mi přišlo, že jsem ve výšce, kde nikoho neohrožuji a že ani mně nehrozí kolize, uvolnil jsem se. Byl čas se trochu pokochat. Užít si to, že? Rozhlížel jsem se. Klid a mír zaléval mou duši. Tu jsem se vyděsil. Ale hrozně! Koukal jsem vyděšeně do tlamy tyranosaura. Já vím. Byl, to jen balon. Ale než mi to došlo, fakt jsem se lekl. Nečekal jsem to.

Okolo vzletové louky se táhne vedení elektrického proudu. Jsou to dvě linie vedle sebe. Obvykle letíme tím směrem, ale vždy se rychle dostaneme na druhou stranu. Do bezpečí. Město samo je v dost vysoké nadmořské výšce. Jsme na úrovni Sněžky. Proto je trochu problém s nosností balonu. Během letu jsem měl v koši i své Americké přátele jako poděkování za pomoc. Došlo i na pár, který byl “Americky rozměrný”. Čekali jsme delší dobu na startu. Stálo nás to hodně plynu. Balon neochotně stoupal a nad městem, když jsme byli nad těmi dráty, se srovnal do jejich směru. Za chvíli se ukázalo, že zásoba plynu se blíží rezervě. Dráty, jen dráty a opět dráty. Pomalu jsme se sunuli do mezery mezi nimi, ale pod námi jen domy a domy. Jediná mezera byla dálnice plná aut. Mají tam sice maximální rychlost okolo 60 kilometrů za hodinu, ale kamiony váží 80 tun. To se nebrzdí lehce a před jeden takový jsme si to klesali a doufali, že si nás všimne. Všimne a pochopí. Byli jsme od sebe asi 50 metrů. Upřeně jsem hleděl řidičovi do očí a hypnoticky brzdil jako kamion. I on jej brzdil. Kouřilo se z kol, brzd a z nás dvou! Dodnes vidím ten obrovský chladič před sebou, jak se zastavil asi 2 metry od nás. A zastavili i ty za ním.

Nikdo mi tuhle historku nevěřil. Všichni mysleli, že kecám. Asi pět let potom jsem si povídali s posádkou jednoho anglického balonu a vzpomínalo se i na Albuquerque. Jezdí tam pravidelně. Kolegové mně vyzvali, abych se jim pochlubil. Doufali, že pilotům si nedovolím lhát, jako jim. Když jsem domluvil. Bylo chvíli ticho. Pak jeden z nich promluvil: “Tak to jsi byl ty!? Mysleli jsme, že je to šílenec, ale nenapadlo nás, že někdo může mít problém.”

Ano. Zdejší lety jsou hodně o přistání. Například na briefingu před letem jsme se dozvěděli, že francouzská posádka přistála za letištěm v poušti. Ta poušť patří indiánům. Jejich teritorium je ohraničeno, ale na mnoha místech nejsou hranice vůbec znát. Přistání místní vnímali velmi negativně. V době, kdy se Američané omlouvají všem za všechno,  bílý muž opět něco pokazil. Omlouval se Guvernér, starosta města, ředitel akce a mnoho dalších lidí. Jen my Evropané, jsme tu historii nechápali.

Následně jsem měl i já přistání, která mohla způsobit problémy, ale prošly celkem v klidu. Blížil jsem se k letišti a pamětliv toho, jak to u nás chodí na letišti v Ruzyni, chtěl jsem přistát před ním, ale nebylo kde. Pak se objevilo golfové hřiště, ale místní Marshall byl připraven a hrozil golfovou holí tak, že jsem si to rozmyslel. Pokračoval jsem v letu dál. Přede mnou už bylo jen letiště. Žádná cesta, nic. A tak jsem přistál na letištní ploše nedaleko runwaye. Cítil jsem průšvih v kostech. V balonu bylo ještě dost vzduchu, když se objevil pick-up s vojáky. Zastřelí mně, rozsekají mně, naloží do konzerv a zakopou. Snad to bude rychlé a nebude to moc bolet. Auto zastavilo a jeden z vojáků pronesl větu, která zněla neuvěřitelně: “May I help you?”. “Of course” odpověděl jsem klidně a věděl, že se vrátím domů a celý.  Dali jsme se do práce. V klidu a v pohodě, zatímco za námi přistávala Jumba.

Jindy jsme letěli na sever, proti proudu Velké řeky. Nad město jsme se nedostali. Kochali jsme se přírodou příliš dlouho. Objevil se neprostupný prales bez šance na přistání. Začal jsem dělat zběsilé manévry s balonem. Dokázal jsem se vrátit k řece a na jejím břehu jsem přistál. To bylo ale vítězství tak na půl. Řeka byla prudká a široká. “Naštěstí” jsme byli v Indiánské rezervaci. Náčelník nám půjčil loď, jeho bratr Letící šíp nám ji přivezl k řece a společně s dalšími jsme balon i sebe přepravili na druhý břeh, kde bylo naše auto. Zaplatili jsme jim a řekli jim o tom, jak dopadl Francouz. “To víte Američani!” byla jejich lakonická odpověď během návštěvy v jejich osadě.