Byla by škoda začínat od konce. Pokud jste ještě nečetli předchozí strhující díly, tady jsou:
Američané umí být úžasní organizátoři. Zkusme si představit jen takovou jednoduchou věc jako je doprava. Akce se účastní asi 200 - 250 000 diváků, asi 50 000 pořadatelů, 30 000 obchodníků, téměř 6 000 VIP osob, bezpočet policistů a asi 25 000 balonistů a okolo 5 000 jejich hostů. Ti všichni se během krátké chvíle probíjejí městem. Aby nedošlo k naprostému chaosu, je město rozděleno na dvě části a v nich jsou dvě linie, které jsou vesměs jednosměrné. Jsou to vlastně takové okruhy. Jedním jedou diváci, druhým ti ostatní. Vše probíhá úplně hladce. Jedeme pomaleji, ale jedeme. Doprava je dobře organizovaná i v areálu pro vzlet. Je to dokonalé divadlo a je dokonalé být jeho součástí.
S tímhle jednoduchým systémem se pustili do téhle megapárty. Mohli si pak dovolit vybrat skvělé místo - ZOO logickou zahradu. I sem jsme se jednoduše dostali, zaparkovali, prošli branami a mohli se pohybovat zahradou. U hrochů stál kamion s pivem, u krokodýlů grilovali steaky, dostatek stánků byl i jinde a my se najedli, seznámili s ptáky, lvi i dalšími exponáty.
Na některých briefincích nám oznámili, že budeme o něco soutěžit. Probíhá to tak, že odjedeme ke startu mimo areál, cíle jsou před diváky a oni mohou sledovat snahy pilotů. Moc jim fandí a aplaudují. Jeden pilot vyhrál automobil - PT Cruiser. Věnoval jej hasičům v New Yorku, kteří zasahovali při hašení World Trade Centra. Ostatní se přidali se svými příspěvky. Automobil zůstal na ploše, měl trochu stažené okénko a lidé do něj mohli vhazovat příspěvky. Vybrali asi 3x víc než kolik stálo to auto. Jednou z cen byl dům. Rodinný dům. Na ploše vedle nás stála řada kamionů s materiálem a dělníci. Po našem odletu se pustili do práce. Bylo asi půl deváté. Vrátili jsme se zpět, natankovali a šli se podívat, co se děje na ploše. Byly tam mraky atrakcí, včetně těch pro balonáře. Bylo asi poledne. Hrubá stavba domu byla hotova. Jeli jsme na oběd. Vrátili jsme se před západem slunce a dům už v podstatě stál. Navštívil jsem mnoho takových párty. Pořádali je sponzoři, výrobci balonů, velké balonářské společnosti.
Tím letošní ročník končí a my posíláme balon zpět. Odvážím jej na letiště ke speditérovi. Balon převzal ochotně, vyplňujeme papíry, přichází čas zaplacení. Vytahují platební kartu. Chci zaplatit 750 dolarů. Přichází rezolutní NE. Kolu za pár centů, oběd za pár dolarů musím platit kartou, ale tohle mám platit keš? Zůstal jsem sám a tak si beru taxi a jedu do banky. 750 dolarů? V hotovosti? Zbláznil jste se? Zkouším druhou, třetí, pátou banku. V osmé jsem se rozčílil, vedou mně k řediteli, na tohle nejsou zvyklí. Vypravují mi svou anabázi. Ten mi bere mou kartu, pak telefonuje a asi po 20 telefonátech říká, že hotovost přivezou. Uklidňuji se. Kávu jsem už dopil, dostávám vodu. Chvíli volně konverzujeme, pak zavládne ticho a požádám o to, zda mohu čekat jinde. Po hodině přijíždí pancéřovaný vůz v doprovodu policistů na motorkách. Bezpečnostní složky zaujali předepsané pozice. Přinášejí bedničku. Bankovní úředník přepočítal hotovost, ředitel, který dosud čekal, cosi podepisuje. Ozbrojenci skládají zbraně a odjíždí. Chci je zastavit. Chápu, že při pohybu takové sumy peněz jako 750 dolarů, musí být armáda, policie a národní garda doprovázená MASH. Částku mi znovu přepočítají, předají několik set bankovek a berou si mou kartu. Cosi pro změnu podepisuji já. Vyhodili mne před budovu a já rozčarovaně odcházím.
Nikde žádné taxi. Zmaten jdu ulicí a doufám, že nějaké potkám. Najednou vidím, že domy okolo mne nejsou tak honosné, jako před chvílí. Jsem ve správný čas, ale na špatném místě. Můj osud se odebírá nesprávným směrem. Rozbitá okna domů, pár vraků na ulici nepůsobí důvěryhodným dojmem. Co čert nechtěl, proti mně jdou dva černoši - řekl bych já, ale oni jsou Afroameričani. Ty jsou vlastně ještě horší, že!? Když ke mně dojdou, zastaví se a já mám za to, že měří alespoň 4 metry. Vím, že musím mít situaci pod kontrolou. „Ahoj, poradíte mi, jak se dostanu k pumpě?“ To je geniální věta, jak jsem ji tak rychle vymyslel? Nejdříve se podívají na mou visačku, chvíli ji studují a já doufám, že umí číst. Prý 25 % amerických vojáků je negramotných. Psalo Rudé Právo. Mávnou rukou neurčitým směrem. Kdo uteče, vyhrál! Říkal táta Švejk. Energicky vyrážím udaný směrem. Proboha jdou za mnou! Přicházím na křižovatku, hvízdnutí, otáčím se, respektuji změnu směru a zahýbám, pak smluvený signál, opět měníme směr. Vidím dálnici a běžím. Zátopek by mi záviděl. Už jsem na dálnici. Tam je pumpa. Běžím k ní. Na dálnici se přece nevraždí. Tam musí být bezpečno. Troubení aut beru jako povzbuzení, že cítí se mnou. Bez dechu vykřiknu na pumpaře „TELEFON!“ Co si myslí lidi ve frontě je mi fuk. Překvapený pumpař mi dal telefon z podpultu. To bude skvělé zboží! Vytáčím telefonní číslo a ostatním vysvětluji, co se stalo. „Kde jsi?“ ozývá se na druhé straně. To neumím říct, a tak dávám telefon pumpaři. Uklidňuji se. Beru podané kafe a kývnu hlavou, jako že děkuji. Jdu ven. Piji kafe. Auta přijíždí a odjíždí. Dopil jsem. Podívám se vedle sebe. Jsou tam telefonní budky a u nich moji známí. Jsem zachráněn a balon taky! Největší slavnost balonů modré planety pro mne dopadla úspěšně.
Fiesta v Albuquerque byla dokonce tak vzrušující událost, že s námi cestoval i štáb ČT, který z ní udělal povedenou reportáž. Nu, posuďte sami...
